“Jediní lidé, kteří nakonec neuspějí,
jsou ti, kteří se o nic nepokusí.”

David Viscott

Historie ženského hnutí 

Z historie ženského hnutí 

Historie ženského hnutí sice nemá na první pohled žádný praktický význam pro uplatnění se na trhu práce, ale znát alespoň základní informace je velice prospěšné. Naše prababičky musely být velmi silné a odhodlané, aby vybojovaly věci, které dnes pokládáme za samozřejmé. Proč bychom tedy my neměly mít sílu za sebe bojovat?

 

První vlna feminismu

Významnější ženské hnutí se začalo formovat někdy na přelomu 18. - 19. století v souvislosti s osvícenstvím a Velkou francouzskou revolucí, kdy se začalo hovořit o občanských svobodách. V roce 1791 sepsala Olympe de Gouges Deklaraci práv ženy a občanky jako reakci na Deklaraci lidských práv. Olympe skončila později pod gilotinou a shromažďování žen bylo pro jistotu zakázáno, nicméně od té doby ženy začaly stále hlasitěji požadovat rovné pracovní podmínky s muži, stejná práva před zákonem, právo volit a studovat na universitách. (Mimochodem označení ženských aktivistek za „sufražetky“ souvisí právě s bojem za volební právo - slovo „suffrage“ totiž označuje volební právo.)

 

V Českých zemích působila v rámci první vlny feminismu řada významných ženských aktivistek. Většinu jejich jmen známe ze školy, nikoli ale v této souvislosti: např. o Karolíně Světlé, Boženě Němcové, Sofii Podlipské či Elišce Krásnohorské se většina z nás učila pouze to, že byly spisovatelky. Za první českou feministku bývá označována Magdalena Dobromila Rettigová. Celý život zasvětila osvětě a vzdělávání dívek a mladých žen, aby byly schopné si na sebe samy vydělat a nemusely řešit svoji situaci nechtěnými vdavkami. Také její kuchařka byla napsána za osvětovým účelem – aby se české ženy naučily vařit svým dětem kvalitní a výživná jídla. Ženské hnutí podporovali také muži, zejména Vojta Náprstek či Karel Slavoj Amerling.


Důležitý milníkem pro české ženské uvědomění bylo založení Amerického klubu dam (založen z iniciativy V. Náprstka v roce 1865), který se zabýval vzděláváním žen, podporou dobročinnosti a péčí o děti. Klub stál u vzniku mnoha dalších seskupení, v roce 1871 například u založení Ženského výrobního spolku. Ten vydával Ženské listy, zřídil průmyslové školy i pro dívky z nižších vrstev a vedl zprostředkovatelnu práce. Spolek se podílel i na vzniku sdružení Minerva a prvního dívčího gymnázia, které bylo v roce 1890 prvním svého druhu ve Střední Evropě (o založení Minervy se také významně zasloužila Eliška Krásnohorská, která se o to snažila 20 let; aby mohly ženy studovat na universitě, potřebovaly totiž maturitu – pro dívky ale taková škola neexistovala). První studentky pak přijala Filosofická fakulta (1897) a poté Lékařská fakulta (1900). (První české lékařky vystudovaly pár let předtím na universitě ve Švýcarsku.)

 

Co se týče volebního práva, u nás ho ženám oficiálně zaručila až nová ústava v roce 1920 (Tomáš Garrigue Masaryk ostatně patřil k významných podporovatelům ženské emancipace). Již v roce 1912 byla ale první poslankyní Sněmu království českého zvolena spisovatelka Božena Viková-Kunětická; aktivistky totiž našly mezeru v zákoně, protože nikde nebylo psáno, že by ženy nemohly být voleny. V rámci Evropy je to celkem slušné umístění: například Francie přiznala ženám volební právo až v roce 1944. Světové prvenství ale drží Nový Zéland (1893) a severské země, kde ženy nabyly volebního práva v prvním desetiletí 20. století. V Řecku ho ženy získaly v roce 1952, v Portugalsku až 1976. Posledním státem, který v Evropě ženám přiznal volební rovnoprávnost s muži, bylo Švýcarsko: první kanton umožnil ženám volit v letech 60., poslední až v roce 1996 (!).

 

První republika a 2. světová válka

V meziválečném období se v Československu ženské hnutí dále rozvíjelo, existovala celá řada organizací. Již na počátku 20. století byl založen Ženský klub český, který v roce 1931 postavil dům v ulici Ve smečkách v Praze (blízko Václavského náměstí), podle projektu první české architekty Milady Petříkové-Pavlíkové. Sídlila tam řada ženských organizací, pořádaly se přednášky, v návštěvy či jako azyl.

 

Jednou z nejvýznamnějších osobností tehdejšího ženského hnutí byla pozdější senátorka Františka Plamínková, členka Ženského klubu, která v roce 1923 založila Ženskou národní radu, jež měla dohlížet na dodržování rovnoprávnosti a uvádět ji v praxi. Ženská národní rada byla později velmi aktivní v protiválečných aktivitách, za protektorátu byla řada jejích členek zatčena. Senátorku Plamínkovou nacisté během Heydrchiády popravili.

 

Její žákyně, další velká osobnost meziválečného ženského hnutí, poslankyně Milada Horáková, unikla během války smrti jen o vlásek, ale v roce 1950 byla popravena komunisty. V domě Ve Smečkách byla také v roce 1945 založen ženský časopis Vlasta.

 

Mgr. Michaela Marksová Tominová, expertka na problematiku rovných příležitostí

VyhledatMapa stránekVytiskni tuto stránkuSdílet tuto stránku › slaďování pracovního a rodinného života pro ženy na trhu práce

© 2018 Insion

Mgr. Radka Fantová

Smetanova 483
436 01 Litvínov

723 664 546

fantova@lvs-litvinov.cz